Podzimní zájezd na Zbojnickou chatu byl dalším v již tradičním seriálu výjezdů do Vysokých Tater. Pořádání se tradičně ujal Adam Zeman a Radim Pelant, horští vlci, kteří se v Tatrách vyznají pomalu lépe, než ve svém rodišti. Předpověď počasí nebyla ideální, ale přesto se rychle utvořila skupina 7 lidí, kteří se nakonec v den D sešli na oblíbeném parkovišti Rajská zahrada na Černém mostě. Následuje přesun metrem na Hlavní nádraží, chvilka posezení v krásné restauraci s neoblíbeným pivem a ve 22,52 hodin začínají ubíhat první kilometry pod koly našeho vlaku. Stewardka nabízí o poznání lepší pivo než nádražní restaurace, objednáváme pro každého dvě třetinky a po nezbytném podvečerním klábosení uléháme k poměrně klidnému spánku.

Nad ránem nás stewardka budí s raňajkami, které někteří (třeba já) zhltnou hned, jiní si je nechávají na později. A již skřípou brzdy a náš vagón zastavuje prakticky přesně pod nápisem Poprad, hlavní nádraží. Vyskakujeme poměrně čile, ten vlak zastavuje opravdu jen na bleskový výsadek a nikomu se nechce pokračovat do Košic. Snídáme v hale nádraží, popíjíme kávu z automatu a vyhlížíme odjezd vlaku do Starého Smokovce. Po nějaké době sedíme ve vlaku, tedy tatranské električke a řítíme se do Smokovce. Tam jsme asi v 07,00 hodin ráno a k mé malé radosti zjišťujeme, že první pozemní lanovka na Hrebienok jede až v 08,30.

Co se dá dělat. Kamarádům připomínám, že před pár dny jsem po 7 měsících doléčil koleno a jejich tempu rozhodně stačit nebudu. Posílám je dopředu a slibuji, že se občas ozvu po telefonu. Od této chvíle jsme rozděleni na skupiny A a B, což mi rozhodně vrásky nedělá. Kráčím sáňkařskou dráhou a turistickou stezkou, občas mě někdo předběhne, ale pak přichází má chvíle. Došel jsem skupinu 5 žen okolo 30 let. Mají menší batohy, tep 180 a funí jak sentinel. Nepolevuji v tempu, dokonce maličko zrychluji, ale cítím, že s mými 24 kilograny na zádech se neodvratně blížím k hranici svých možností. Ještě krátká rovinka, ohlížím se a děvčata nikde. Určitě si udělala přestávku, za což jsem převelice vděčný.

Později, na Hrebienku, cítím v zádech pohledy oněch žen, které dorazily asi 10 minut za mnou. Nemyslím si, že by mne obdivovaly, spíše si říkají, že se ten dědek zbláznil. Dokonce si nemyslím nic. Těsně před koncem stoupání mě totiž předjela první ranní lanovka, což u mě vyvolalo značně smíšené pocity. Vzpomínám na kamarády a vyrážím dále po magistrále na Rozcestí nad Rainerovou chatou. Odbočuji po modré do Velké Studené doliny a po nějaké době docházím k nosiči, který odpočívá na kameni. Obličej je mi povědomý, přicházím těsně k němu a moje radost propuká naplno. Vždyť je to Ďuro. Vynikající tatranský lezec, kterého jsem ovšem poznal na písku. Konkrétně na Chrámovkách, kde neměl vůbec žádné potíže. Vřele se zdravíme a zbytek cesty jdu s ním. Nemluvím, respektuji jeho tempo i zastávky. Však večer si určitě popovídáme.

Po cestě myslím na kamarády. Je trochu sychravo, ale to pro ně samozřejmě není žádný problém. Na Zbojandu dorazili dávno přede mnou a ještě stihli nějakou cestu na Javoráky.

Všichni spíme ve společné noclehárně. Původně jsme sice měli zajištěnou pouze podlahu v jídelně, ale kvůli počasí někdo odřekl a my jsme dostali důstojné lůžko. Bohužel kromě nás dorazili na Zbojandu i nějací magoři, kteří po nezřízeném chlastu ztratili kontrolu nad svojí tělesností a v noci místo cesty na WC vykonávají potřebu v rohu ložnice. Naštěstí malou, i když nějaké další znečistění tam bylo také.

Ráno nás budí celkem vydatný déšť. Radim s Míšou, Tomášem, Pavlem a Jindrou nějaké lezení vymysleli, já si vyjdu na Priečné sedlo a Adam má v úmyslu se proběhnout. Později mě vyděsí při popisu své trasy… Po vydatné snídani přidávám Plzeň za 5,- E a černou kávu a vyrážím na naplánovaný výlet. Prší dost, ale není zima a vlastně je celkem pohoda. Docházím až pod Priečné sedlo a vzpomínám na doby, kdy bylo jednosměrné. Dnes je tam kromě starých řetězů i nová ferrata a při nezbytné opatrnosti průchod těmito místy neznamená žádný problém. Dolézám až do sedla abych to tam zmonitoroval a směrem k Teryho chatě nevidím nic. Ale s tím jsem počítal.

Sestupuji zpátky a užívám si dešťovou Velkou Studenou dolinu. Najednou slyším: „Ahoj předsedo!“ Ohlížím se a zírám do tváře našeho nezmara Adama Zemana. Že prý se šel proběhnout. Ze Zbojandy na Prielom, Sliezský dom, Hrebienok, Téryho chatu a přes Priečné sedlo zpět na Zbojandu. Šílená trasa. Ale Adam se tváří, jakoby rád ještě něco přidal. Večer jsme opět všichni v pořádku pohromadě.

Prodloužený víkend končí, ale předpověď počasí je o něco lepší. Ráno tedy pořizujeme společnou fotku a mládežníci se opět řítí na nějakou cestu. Já si dávám načas a vyrážím o hodně později. Asi za 10 minut proti mně kráčí známá postava. Ďuro. Celý prokřehlý a mokrý. Objímáme se a loučíme. Kdoví, zda to není naposledy. Myslím na něho prakticky až dolů. Potkávám další nosiče, podstatně mladší a i na nich se zjevně podepisuje nepřízeň počasí. Jsou to opravdu borci.

S kamarády se potkávám na Hrebienku v restauraci. Máme dost času, tak příjemně poobědváme a dáváme se na cestu do Smokovce. Mladíci pěšky, já lanovkou. Z kopce se mi stále ještě nechodí úplně dobře. Nevím, čím to je, ale dole jsme byli skoro nastejno…Nádražní hospůdka ve Smokovci byla sice jen mezistanicí, ale její nabídka různých dobrot nám výrazně pomohla zkrátit čas do odjezdu nočního vlaku. Horec, resp. koreň horca je cenově dostupná lihovina, která neuškodí v jakémkoli množství. A pak už jen Poprad, Praha, Jablonec. Čtyři a půl dne s báječnými kamarády v nádherných Tatrách. Co nám schází? Snad jen naplánovat termín dalšího, tentokrát zimního zájezdu.

Libor