Na přelomu července a srpna jedeme na 9 dní do francouzských Jizerek. Na Taculu se nám houpe tři roky pytel, tak ho jedeme sundat, dál se uvidí.

V úterý stavíme stan na ledovci pod Taculem, cíl na středu je Gervasuttiho pilíř. Počasí není stopro, ale my doufáme a věříme. Cestu známe z roku 2021, kdy jsme zapytlili nad nejtěžší délkou po Michalově 8mi metrovém odsednutí na poličku. Poučeni z dřívějška, že živé prase je víc než mrtvý horolezec, cestu lezeme stylem cca 5cA0. Odpoledne ve stěně dostáváme nálož krup, nicméně bouřka se nám vyhýbá. Trochu se motáme pod červenou věží, kterou nakonec podcházíme, já ztrácím brýle, Michal mi je nachází, pak se ještě radujeme na rozbitém hřebeni, trochu hledáme vrchol, proto pro jistotu lezeme na všechny, které nahoře potkáme. Za odměnu, když dolezeme na vrchol, se mraky rozestupují a my si užíváme sestupu v pěkné viditelnosti. Ve stanu jsme před desátou, první část mise je splněna.

Další dny se má kazit počasí, proto měníme plány, Kapucína si musíme nechat na jindy a jedeme se do Passy k vodě trochu zregenerovat. Počasí se v sobotu zlepšuje a my vyrážíme na Cassinovu cestu na Walkerův pilíř. Pod stěnou jsme se motali už v roce 2022, ale to nás od ní odehnaly dvě kamenné laviny, které tehdy vymetly spodní část stěny, když jsme se blížili.

Bivakujeme hned pod stěnou Grandes Jorasses, večer identifikujeme objíždu první délky po ledu a sněhovém mostě, což nám umožňuje nečekat ráno ve frontě na nástupu (pod stěnou jsou s námi 2 Bosňáci a ráno nás míjí ještě jedna dvojka) a trochu si přispat. Budík zvoní ve tři, cca po půl páté začínáme lézt. Cesta začíná rozbitým pilířem, který je jistě lepší lézt v noci, aby člověk neviděl, po čem vlastně leze. Pak nominační délka za 5c, která nám říká, že to asi nebude zadarmo. Následují slavné  Allain-Rebuffatovy koutospáry a my vcelku plynule vzlínáme stěnou.

Nakonec kolem osmé zabivakováváme tam, co bývá trojúhelníkové sněhové pole, když je zrovna sníh. My zde máme zbytky ledu, takže je z čeho uvařit. Ještě nás míjí dvojka ultrarychlých Frantíků, kteří nás přemlouvají, abychom to už dotáhli navršek, je to prý kousek. Máme slušnou polici, kde se dá i pololežet a kdyby v noci nefoukalo, nemělo by to chybu. Frantíky slyšíme ze tmy nad námi ještě kolem půlnoci, tak jsme rádi, že jsme zůstali.

Ráno se nehoníme, zbývá nám asi čtvrtina stěny. Dopoledne si jako třešničku na dortu dáváme červený komín, což je pěkný mix, akorát v turistických mačkách a s jedním skialpovým cepínem to trochu dře. Oba ledové šrouby máme pochopitelně pečlivě uschované na dně batohů. Pak ještě rozbitý pilíř, rozbitý žlábek a můžeme se objímat na vrcholu.

Michal Hlaváč pláče dojetím, já představou sestupu, ale nakonec to nějak jde a o půlnoci jsme dole ve vesnici. Adrenalinu bylo málo, proto jdeme po dálnici až k tunelu, abychom zjistili, že o půl druhé v noci se stopaři neberou. Jistí to další bivak, tentokrát na parkovišti mezi betonovými zátarasy a gumami, ráno ale chytáme stop do 10 minut a po osmé už pijeme pivko u auta.

Adam Hrubý