Jak strávit prodloužený víkend v rámci červencových svátků? Adam ordinuje Pallaviciniho kuloár na Grossglockner. Ve čtvrtek 4. 7. 2024 odpoledne vyjíždíme z Jablonce a plán je dojet na parkoviště u Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (vyhlídka na glockner na konci Alpské silnice). Mýtná brána nás bohužel už nepustí – závírá v 10hodin večer. Popojedeme kousek zpátky a usínáme v autě.

Ráno si pak užijeme cestu Hoch-Alpen-strasse – za mě jeden z divů světa. Adam parkuje a během 42 sekund (klasicky) se pobalí a odchází. Mně to tvá 5 minut a následuju ho. Auto nechám tak jak Adam zaparkoval a odcházím také. Pozor! toto je poměrně důležitý moment, ke kterému se ještě na konci textu vrátím.

Scházíme z vyhlídky dolů k ledovci Pasterze. Po cestě míjíme cedule, které označují kam ledovec v daném roce sahal, včetně dobových fotek. Depresivní podívaná. Cesta k ledovci není orientačně úplně jasná, občasně trochu improvizujeme. Stejně tak poněkud obtížně hledáme, který kuloár nás přivede na sněhové plato, na které navazuje dlouhý svah, který nás dovede k bivaku.

Po chvíli zjištujeme, že jsme ve správném kuloáru – registrujeme vyšlapané serpentiny. Přelézáme skalní úsek s plotnami a dostáváme se na sníh. Sklon může být tak 35-40°, sníh je měkký, trochu rozbředlý. Leze se jednoduše, snažím se trochu pošetřit – nehoní nás počasí ani čas.

Po cca 6,5hod se dostávám k bivaku. Adam už nosí dovnitř sníh na vaření. Starý bivak jsem nezažil, ale tento nový (10/2020) mě uchvacuje jak zvenku, tak zevnitř. Je okolo páté hodiny odpoledne, převlíkám do suchého a jdu si na hodinu lehnout před večeří. Po večeři listujeme deníkem – 72 zápisů od října 2020 není mnoho. Tak třetina zápisů je Pallavicini, třetina Mayerlrampe.

Budíček v jednu hodinu ráno je krutej. Mám žaludek na vodě a náběh na migrénu. Beru 2 ibalginy a Adam mi dává ještě půl hodinky času. Naštěstí to zabralo, oblékáme a odcházíme.

Nástup k Mayerlrampe je z bivaku opravdu kousek, my jdeme o dost dál a ztrácíme výšku. Máme problémy s orientací. V popisu čteme něco o sotva patrné odtrhovce mezi ledovcem a kuloárem. Nakonec stojíme v místě, o kterém jsme přesvědčeni, že je spodní část našeho kuloáru, jenže odtrhovka je naopak dost patrná. Chybí nám žebřík, skokanská tyč, nebo nějaký jiný hack, jak se přes ni dostat. Trhlina je dost hluboká a strana směrem ke skále je převislá a hlavně asi 5 m nad úrovní naší strany. Chodíme asi hodinu podél trhliny a řešíme tenhle hlavolam.

Když už to téměř pytlíme, tak nalézáme místo, kudy to zkusíme – sněhový mostek/překrok a asi 6 m stěnou na výlezové plato. Tam se bude lámat chleba, materiál ve výlezu rozhodne o tom, jestli zapytlíme, nebo pokračujeme. Adam do toho naburácí a ve výlezu je naštestí firn, takže je proteď vyhráno. Trocha traverzu a jsme po docela tuhém boji vlastně na začátku. Pohyb v této spodní částí je vlastně docela příjemný. Sklon je okolo 50°, firn. Nad tímto kuloárem cesta ubíhá trochu vpravo, sníh se zde často mění mezi firnem (horší nohy, lepší cepíny) a rozbředlejším sněhem (lepší nohy). V delších firnových pasážích mám trochu problémy s lýtky. Snažím se ulevovat nohám a celkově se zásoby síly ztenčují.

Adam mi už zdrhnul o parník. Slunce už skoro naplno svítí a stěnou začínají lítat první kamenné polibky. Za chvíli projedou Adamovy brýle. Pak moje Nalgena. Jedna:jedna. Nalézáme zase do kuloáru a sklon se zvyšuje. Tep taky. Problém pro mě nastává v jednom úzkém místě, se sklonem okolo 60°. Tenká vrstva vodního štípavého ledu. Trochu vlevo ho rozbíjím až na suťový podklad. Trochu vpravo je naopak pod ním duto a tekoucí voda. Prekérka. S velkým soustředěním jsem to přebojoval, docuknu Adama a navazujeme se. Úleva.

Pokračujeme nejprve na průběh, řekl bych, tak 2-3 délky a přecházíme na náš klasický postup. Adam tahá a dobírá mě. Štandy jsou super, jak matrošem, tak umístěním. Lezení je tak průměrně za III, některá místa asi IV-V, ale materiál rozchrast. Zbývají asi 3 délky, síly oběma významně ubývají a poslední 2 délky mi přijdou úplně nekonečné. Navíc už na nás lítá o dost víc horniny, než bychom si přáli.

Vylézáme v sedle mezi malým a hlavním vrcholem a chvíli pozorujeme ten václávák. Pak se zařazujeme do fronty a asi za 10-15 min jsme na vrcholu u kříže. Někoho fotíme my, někdo nás. A mizíme  zpět do sedla a přes malý vrchol dále po hřebeni pokračujeme do místa, kde kolmo vlevo ubíhá normálka směrem k Erzherzog-Johann-Hütte. Tam zanedlouho brzdíme a těšíme se na jídlo. Chata je to parádní, nikdy jsem nebyl na výše položené (3500 m.n.m). Rozhodujeme se, že zůstaneme přes noc. Venku padla mlha a mně by další sestup už hodně nechutnal.

Po snídani odcházíme. Střídají se sněhové svahy s mírným sklonem se skalními hřebeny, někde zajištěnými ferratou. Sestup je fyzicky nenáročný, ale za špatné viditelnosti a bez stop by to byl boj. Za chvíli sundáváme mačky a pokračujeme dobrým chodníkem kolem chaty Salmhütte až na glocknerskou silnici.

Tam Adamovi dávám klíče od auta a ten začíná stopovat. Trvá to asi 10 minut a dobrá duše Adamovi zastavuje. Ukazuji ji jiným prstem jiné gesto, než těm co projeli kolem. Adam se dlouho nevrací. A zde se vracíme obloukem na začátek textu. Adam se po dlouhé době vrací mým autem a nechápavě na mě udeří, co se mi nelíbilo na jeho zaparkování. Teď zas nechápu já. Auto Adam našel na úplně jiným místě parkovište, na úplně jiném patře a otočené čumákem obráceně. Jediné stejné bylo, že je kolama dolů. Na podlaží, kde auto bylo původně byly stoly s jídlem a nějaké zázemí nějakého závodu. Nakonec se shodujeme, že nám auto prostě nejak z toho původního místa přemístili a záhada se vysvětlila. Spokojeně se vracíme domů.

Tomáš