Po 2 letech zase letní Tatry, po 4 letech zase čas zaškodit v západní Lomnici, to bude lahoda, tam to mám rád…

Lezli jsme tady teda zatím jen 2x s bráchou Shamem lehčí cesty, ale vždy to byla velká paráda s nádhernou expozicí a spoustou zážitků.

Jinak kolem mlsně chodíme leta letoucí  – narozeninové výpravy koncem září se ukázaly jako dost rizikové co se týče podmínky. Většinou dost lilo, občas sněžilo, no aspoň se trochu poznaly nástupy a sestupy ze všech možných i nemožných stran.

Letos se tradiční letní horská parta trochu rozklížila. Naštěstí je tu oddílový zájezd Jiskry, Adam to vzal pevně do rukou a vzhledem k velkému zájmu nakonec zabookoval rovnou 2 chaty – úderný oddíl se jde mačkat na Terynku, pohodlnější opozdilci se naštěstí vejdou na Zámkovského chatu. Když už je zdá se na chatě volno, připisuju na soupisku ještě z Moravy bráchu Shama + Dáju, ať jako horský začátečník čuchne k perle Tater.

Cesta Jablonec – Praha proběhla kupodivu bez komplikací, na Rajské zahradě vyzobou naše 2 narvaná auta poslední 2 volná místa parkingu. A jede se na hlavák ještě trochu poškádlit žaludek Staráčem a noční vlak to jistí. Vše podezřele vychází, vlak jede skoro na čas. Klasicky tedy skoro nespím. Nad ránem se mi podaří zabrat, bohužel přiletí předseda Libor, že jsme zaspali, okamžitě mají všichni vstávat a připravit se k výsadku. Nakonec se jednalo o planý poplach (nebylo 4:30, ale hodinky mu ukazovaly výšku 430m). No tak ještě hodinku se můžu snažit usnout. Před 5tou jsme jako na koni v Popradu, vyčkáme na električku a pokračujeme vstříc novým zážitkům. V 6:00 tedy startujeme nástup ze Smokovce, vypadá to na parádní den.

Zde se skupina trochu trhá, turistická sekce se nechce nikam hnát a rozhoduje se vyčkat na start zubačky na Hrebienok. Zbytek nasazuje rychlé tempo a chrtí směr Zámkovského chata. Předpověď na pátek je absolutně betonová, takže není čas váhat – jde se na Lomničák!

Volím klasickou sestavu se Shamem a Dájou, kteří jeli autem z Hranic a jsou na Zámce už od včerejška. Něco málo jsme takto ve třech polezli předloni v Rakousku. Rozlezený teda moc nejsem, letos jsem byl lízt párkrát kolem baráku, jinak prd. Loni výlet do Pakistánu znamenal stopstav pro další lezecké výlety, letos bylo třeba trochu se věnovat běhu abych nezahynul na Blancu kde jsme byli před měsícem se sousedem. Ale zase jsem dobře odpočinutý od lezení, to se cení. Zbytek oddílových lezců se rozděluje do 2 skupin (Adam s Tomem a Míšou, Radim s Hrežou) a bereme západní stěnu ztečí.

Kolem  7:30 nacházím Moraváky snídat na Zámce, přidávám se tedy k nim a dojím zbytky (večeři nepříjemný regiočobol ve vlaku nedoručil, snídaně byla taky dost slabá, tak cokoli přijde k duhu), nijak nespěcháme, kafíčko bodne. Zbytek party letí vpřed aby si vyzobali nejlepší pozice na nástupech. Spaní mají večer na Teryně, tak je plán na nástupu nechat cajky pod šutrem, vylézt, slézt, vzít věci a vyběhnout na chatu – zní to pohodově.

My spíme na Zámce takže logistika je jednodušší. Přebalíme a vybereme z nepřeberné zásoby cajků, kolem 8:30 vyrážíme údolím směr Terynka. Odbočíme do Teryho kuloáru pod Lomnici, po půl hodince dorážíme ke zbytku skupiny – bohužel jak byli rozjetí a rozebírali si jen nejnutnější cajky, tak jaksi Radim ani Hreža nemají žádné friendy = Radim letím zpět k batohům a zase nahoru, chybka.

No aspoň je v klidu předejdeme, však oni nás zase dochrtí. Taky že jo, Adam a Radim letí jako draci, zbytek manšaftu je v těsném závěsu. Jen Tomáš trochu někde zaváhal – výsledek je, že na nástupu jsou všichni pod stěnou, jen Tomáš chybí. Asi někde blbě odbočil z nejasného chodníčku v kleči a bloudí ve spádech pod Lomnicí. Pár navigačních telefonátů ho vyvede z temnot, zatím se aspoň rozdělí, kdo co poleze.

Nakonec tedy volíme jako první a volba padá na legendu všech legend – Hokejku. Chci ji lézt dlouho a lepší podmínky ani být nemůžou. Bál jsem se davů zájemců (přece jen je to údajně nejhezčí cesta v Tatrách), ale naštěstí jen před náma nastupují 2 Slováci, jinak zde není ani noha. Vedle nás Radim s Hrežou volí o level odvážnější počin – Ľavými platňami Hokejky. Adam s Tomem a Míšou potom klasiku Stanislawského. Nástup má Adam společný, ale než se Tomáš vyhrabe z kleče, akorát to vyjde.

Cca 10:30 Slováci dolezou první délku a já začínám vzlínat, dost jsme vymrzli tak honem výše za sluníčkem. Začátek je pohodový, zajistit lze celkem dost, ale vzhledem k obtížnosti kolem III-IV to moc nepřeháním. Trochu mě to teda zamrzí při dolezu k prvnímu štandu odkud zrovna mizí Slováci, nějak jsem se nechal unést super koutem a zapomněl z něj včas vystoupit travezem, tak ladím pád kroků v plotničce s posledním jištěním v nedohlednu. No ale zpět to slézat nechci, zase taková hrůza to není, takže cajk. Štand luxusní vyborhákovaný, honem dobírat borce – lezou každý na jednom fousku dvojčat kousek za sebou. Snažím se co to jde o debordelizaci, i tak ale vzniká na štandu dost motanec. Sham a Dája se rozhodují, že střídat nebudou, takže to ve stejném duchu pokračuje celou cestu k vrcholu, nakonec jsme i docela sehraní a kupodivu se do lan nikde nezamotáme, jen tedy tempo postupu tím trochu trpí, ale tak nejsme na závodech a je tak krásně, tak kam spěchat.

Druhá délka opět pohoda, krásný koutek za IV. Slováci dále zvolili lehčí variantu obchvatem, proto se mi ztratili z dohledu. Tak to ne, dále valím přímo, trochu mě ke konci 3tí délky začíná otravovat děsně táhnoucí lano, i když poctivě vše co založím prodlužuju, přece jen je vymotáno k 50ti metrům. Už začíná přituhovat, kouty za V, občas podivné rozpory, některé šutry není radno brát aby se něco nesesypalo, navíc mi dochází matroš a batoh v koutech zavazí. Ale nakonec lano vydá a štand je objeven, mladý život zachráněn.

4tá délka je traverz „Kříže“, no tak to je lahůdka! Hned odlez od štandu je ladivý odlez cca V+, naštěstí luxusně zajištěno dvojicí skob. Chvíli tam laboruji, zkouším nadlézt ale výše nad Křížem by to bylo jen horší. Nakonec pár ladivých krůčků ve spodní plotničce udělám. Dlouhán Dája si to potom napohodu přešáhne jako by se nechumelilo, zrada! Zbytek traverzu je lehčí, ale ta expozice, paráda! Další délka zase luxus – plotničky a traverz cca IV-V, tak akorát na kochání + adekvátní dojištění. A dolézáme pod obávaný převis Hokejky. Kudy dál moc netuším, zas tak dalece jsem topo nestudoval. Slováci zrovna bojují přímo v koutech, borec tam na druhém několikrát vypadne, nadává jak cyp. To se mi nějak nezdá tenhle program, ale tak skobka tam je. Dobírám našince, Slováci mezitím mizí. Zkusím tedy po Slovensky – skobku cvaknu, ale dále koutem, tak to hoši ne, tohle není za V! Hlavně to dál nikde nezajistím, borci zřejmě slušný oddíl (akorát s orientací jsou na tom zle, Hokejku netrefili). Ještě vidno skobku vlevo v plotně, no tak zkusíme tudy. Něco zajistím, skobku cvaknu, ale dále ani ťuk. Možná to nějak ohákovat, ale zas takovou důvěru ve mně jištění nebudí, abych se nad ním sápal do neznáma, tam už nedám nic a konec v nedohlednu.

Tudy to fakt asi nevede, takže zpět a znovu. Skobky v koutě lákají, tak zkusím kouknout dále za roh nad převísek. Už se tu s tím sereme víc než dost, takže čest stranou, už ve skobě sedím, okukuju – to bude ono! Jasné, přes převis a dále plotnou nad ním, je tam skobka! To je najednou luft pod nohama, to je ďůro alpinismo 😊

Štand nad Hokejkou opět luxus, doberu Shamu + Dáju, oba si pochvalují jaká je to lezení paráda. A pokračujeme v krasojízdě. Další délka za V je snad ještě hezčí, plotnička, hranka, koutek, rozpory, přelezy na hranu, na medvěda, mňam. Následuje crux cesty, čistě nad tím ani neuvažuju vzhledem k pokračujícímu stádiu únavy a klesajícímu slunci, stejně jednou hákuješ, vždycky hákuješ, tak co. Takže pěkně hákováním za skobky, kterých je tu naštěstí dosti. Takhle je to pocitově poctivé VI A0. Čistě to musí být mazec a ještě dost hnusný (jakési podivné oslizlé ojeté bočáky a mizerné nohy v kolmici, brrr). Borci v tom na druhém taky dost bojují, ale dávají. Poslední lezecká délka je taky ještě boj, nález do převislého kouta by byl čistě dost oříšek (jako za V dost ostré), naštěstí opět pomůže stabilní skobka, přítah, potom už rozpory, pár frendíků a štand, ufff.

Ještě lehký dolez cca 80m k zábradlí, to už vymotám skoro celé lano na 2 obhozy a borci jedou plynule za mnou. V 19h jsme na vrcholku Lomničáku, je zde jen jeden pomatený Polák co zde asi bude spát, aspoň nás ofotí a my jeho. Rychlý kus čokolády, voda a mazat dolů, slunce zapadá. Feratku z vrcholu do sedla seběhneme ještě za světla, pak už padne tma. Lanovku ze sedla zase nestíháme, to už známe – takže nekonečný pochod motanicí sutě a kleče na Skalnaté, pak ještě nekonečnější magistrála na Zámkovského. Dájovi je trochu divné, že cesta dost klesá. Chvíli ho uklidním, že to je jasné když jdeme z vrcholku dolů, naštěstí pak Sham koukne do mapy a zavelí k návratu, scházíme pod sjezdovkou na Štart, to nechceme – máme traverzovat nahoře na chatu! Přepáč, zablůdil som na magistrále. Jsme dost vymletí, ale nakonec kolem 22h dorážíme na Zámku – Libor a zbytek kamarádů čekají a vítají, i večeři nám podrželi, díky! Jak praví klasik: Udělali jsme spoustu těžké a zbytečné práce… Cesta to byla parádní, díky za ni pánům Plškovi se Zachovalem. Tým „A“ s lezením skončil o fous dříve, ale zase sestup a výstup na Terynku měli delší, takže na chatu dorazili dost podobně a v podobném stavu.

Druhý den jsme dost použití, rozhodnuto je lehké kratší lezení pod Terynkou na Žltou vežu. Korosadowiče (lezli jsme před pár lety, pamatuji si samozřejmě prd jen že to bylo v cajku) začíná tahat Dája, je spokojen akorát asi únava z předchozího dne v kombinaci se špatným stravováním si vybírá daň – je mu šoufl. Dále tedy tahá Sham, Dája se uprostřed na štandu vyblije, ale i tak mu není do skoku. Dolézáme jinak celkem bez problémů, cesta je to pohodová, dojištěná vrtanými štandy + občas i mezijištěními. Pro urychlení sestupu při objevení fajn slanovacího chumlu smyc volím slanění z hřebene směr jih místo obcházení přes Terynku. Slanění na 2x 60m taktak vydá pod skály do sutě (s lehkým doskakováním \ traverzováním mechů) a i lano se podaří stáhnout, úspěch. Tekutá suť je humus a poslední hřebík do rakve.

Libor s Elen, Pájou a Čendou se dnes činili, vyběhli si na Lomničák aspoň normálkou, což je vzhledem k věku některých účastníků + závratím Páji dost mazec, klobouček! Teryho vrcholová sekce je k nezadržení, sekají další výstupy, ani dojít za námi na večírek nemají čas (přece se nepoženeme za nima nahoru).

Večer večírek s bodrýma Moravákama – chatu si zdá se oblíbili běžci z Třince a okolí, pívo teče, Horce lítaj, kytary duní, Libor rozjíždí nábor Slovenek do oddílu. Naštěstí chatárka zavelí k ústupu, takže není neděle zcela odepsaná.

Vlak zpět nám jede do Prahy až v noci, Sham + Dája valí domů dříve, tak volím aspoň pěknou tůru s nepěkným koncem. Jdu od Rainerovy chaty na Zbojandu, kde se potkávám s Tomem. Dávám po jeho vzoru kofolu a polívku. Nechává se ukecat, že se projdeme ještě přes Prielom a Polský hřeben na Slezan a potom dolů do Smokovce. Výlet je to parádní. Jen už pod Prielomem mi začíná v břiše peklo. Sračka jak sviňa, Tom si taky stěžuje a kvapí na Slezan na WC. Slováku ty syčáku, tys nás otrávil tou kapustnicí! Letím ještě nad Slezanem opět do kleče, záchod je moc daleko. Na Slezanu se trochu zvetíme, ještě otestujeme záchodky v hotelu a valíme dolů. Smokovec veřejné WC a nádražka to jistí, Horec snad pomůže. Trochu lepší, Jiskra zná v Popradu fajn minipivovar kde dobře vaří a zavírají pozdě, jde se čekat tam. Ještě trochu podráždím žaludek pár malými speciály a pečenými žebry. Jako léčba se to ukáže nešťastné, ve vlaku zažívám peklo – spolucestujícím se tímto ještě jednou omlouvám. Ale po týdnu jsem zase přešel na pevnou stravu, útrapy přejdou, vzpomínkový optimismus přetrvá.

Díky kamarádi za fajn výlet!

Hore zdar.

Standa